Cestování se psem – Labradorský retriever

Pro mě je cestování se psem už naprostou samozřejmostí. Často čelím názorům, že je to týrání, že je to zbytečné a mnozí mi otevřeně své názory říkají. „Ty toho psa všude taháš?“ „Nechceš ho radši nechat v klidu doma?“ apod.

Tenhle názor nesdílím. Naopak si myslím, že i pro němou tvář, jako je pes, je mnohem přínosnější kráčet životem po boku svého pána a doprovázet ho na jeho životní cestě, než aby osamocen věrně leč smutně čekal na gauči, kdy se pán vrátí. Psi, jak je obecně známo na prožití krásného a plnohodnotného života, nemají tolik času jako my. Prý je to proto, že psi jsou čisté duše a milovat a prožívat už umí, kdežto člověk se nejprve milovat musí naučit a trvá to dlouho, než pozná skutečně životní hodnoty.

Je až příliš času, který psovi věnovat nemůžeme a nijak to neovlivníme – ať už jsme v práci, ve škole nebo spíme. Proto, když už čas máme, věnujme se jim. Dávejme jim lásku, čas, zážitky, své vlastní srdce a společně tak z přítomnosti druhého čerpejme pozitivní energii, kterou nám tahle symbióza může dát. Oni se nám tak bohatě odmění, že jim to ani do konce svých životů nikdy nebudeme moct vrátit.

Mluvila jsem o SYMBIÓZE. Aby mohl pes být mým pravým parťákem, musí poznat moje radosti, moje strasti, moje obavy a mou duši a k tomu se mnou musí přeci trávit čas – to všechno určitě nepůjde, pokud pes bude ležet znuděně na gauči a já mezitím budu projíždět nádhery České republiky a všechny ty krásné hřejivé pocity, které mám při objevování naší krásné země, si nechám pouze pro sebe.

Parťáci z nás můžou být jedině, pokud otevřeme srdce jeden druhému a pustíme si jeden druhého, jak nejblíž to jde – přímo do srdce. Proto chci, aby mě moje malá Pryia doprovázela všude, kde to jen jde.

To, jestli je výlet vhodný či už není pro psího parťáka, je ovšem proces, který pokaždé pečlivě zvážím. Není to tak, že bezhlavě vezmu psa a jedu, i proto někteří raději cestování a výlety se svým čtyřnohým kamarádem dopředu vzdávají – protože je to tak jednodušší. Je potřeba vše promyslet a osobně si kladu hned několik otázek:

Je to pro psího parťáka bezpečné? (například na rozhledny a různé vyhlídky bych pejska s sebou nebrala, jednak si může na úzkých schodech ublížit, ale hlavně, obecně vzato hodně schodů znamená velkou námahu na klouby. Stejně tak je důležité zvážit stáří psa, ani štěňátko a ani psí senior nezvládnou dlouhou túru horama)
Jak dlouho pojedeme autem? (rozhodně není vhodné vozit psa v teplém počasí 200 a více kilometrů daleko, i když budete mít klimatizaci v autě)
Mohou psi na mnou vybrané místo? (některé zámky, hrady, zříceniny, památky jednoduše nepovolují vstup zvířatům, v takovém případě je lepší kamaráda nechat doma nebo zvolit jiný výlet)

Kromě výběru místa, kam chceme se psem cestovat, má cestování s čtyřnohým kamarádem ale i další pravidla, nazvala jsem je „OBECNÁ PRAVIDLA PRO CESTOVÁNÍ„, protože se netýkají pouze výletů a zábavy, ale například i jízdy k veterinárnímu lékaři, kam jezdíme se psy opravdu úplně všichni

BEZPEČNOST – v kufru, na sedadle, s pásem, bez pásu, na klíně, pod nohama… různí lidé převáží zvířata různě. Jedinou bezpečnou a „legální“ možností, jak psa převážet, je u menších plemen v přepravce nebo na psím pásu na sedadle, u rozměrnějších psů v kufru s využitím mříže, která odděluje prostor zadních sedadel od kufru nebo v přepravní kleci. O tomto hovoří vyhláška 4/2009 Sb. O ochraně zvířat při přepravě, kde je uvedeno, že psi musí mít zajištěn dostatek prostoru, aby mohli zaujmout přirozenou polohu, která jim umožní korigovat pohyby dopravního prostředku. Psi dále musí být umístěni v dopravním prostředku tak, aby neohrozili řidiče ani sebe. A samice v říji musí být odděleny od pohlavně dospělých samců.

UČENÍ PSA CESTOVAT v první řadě je potřeba, aby si pejsek zvykl vůbec na klec (viz článek Kotec a klec). Psa nemůžeme jen tak nalákat nebo hodit do přepravky nebo do klece v autě a jet 100 kilometrů daleko. Úplně nejlepší je psa učit na přepravku a auto už od štěněte, nejen při cestování k veterináři – tím si zvíře spojí cestu autem pouze k veterináři – a nikdo z nás nejezdí rád k doktorovi. Následně si pes spojí vždy přepravku s veterinářem (čili negativním zážitkem) a začne panikařit, protože k doktorovi nechce. Vhodné je si udělat se štěňátkem jednou za týden nebo jednou za dva týdny místo procházky krátký 5 minutový „výlet autem“, a to třeba právě k tomu lesu, kam obvykle chodíte na malou procházku. Tentokrát tedy nechoďte pěšky, ale vezměte pejska autem a u lesa nebo na nějaké polní cestě nedaleko bydliště, kde to zná, jej nechte vyběhat nebo si udělejte krátkou procházku na vodítku. Tak zvíře pochopí, že na konci jízdy bývá (kromě veterináře) i zábava.

INTERVALY: pokud máme pejska, který už bez problémů zvládá cestu autem, i přesto je potřeba, dávat pozor, abychom zvířeti cestování naopak neznechutili. Například tím, že ho delší dobu necháme trpět hlady, bez vody a v diskomfortu, který způsobují fyziologické potřeby vyměšování. Obecně platí, že minimální frekvence přestávek je po 8 hodinách, kdy je potřeba zvířeti podat vodu. Po 24 hodinách nejpozději je potřeba zvíře i nakrmit. Pokud budu předpokládat, že všichni čtenáři, kteří tu teď se mnou jsou, převáží svá zvířata z nekomerčních důvodů, můžeme se zmínit i o dostatečné frekvenci venčení. Osobně venčím a napájím zvíře pokaždé, když si dělám přestávku na kávu a drobné občerstvení já (čili cca každé 3 hodiny).
ŘIDIČ: v neposlední řadě bych chtěla zmínit i lidský faktor, prosím, jezděte hlavně opatrně, ať už se psím kamarádem, s rodinou, s dětmi nebo sami.